ROZHOVOR SE ZPĚVÁKEM THE ADICTS!!
Monday October 16th 2006, 18.24

Filed under: Photos

Konečně slibovaný rozhovor s The Adicts z letošního srpnového koncertu v Modré Vopici od pana Alexe Švamberka. Plus nové fotografie.

Proč jste si vypůjčili image z Kubrikova filmu Mechanický pomeranč?
Řeknu to otevřeně, vykradli jsme ho. Na konci sedmdesátých let , v letech 77 a 78 většina lidí z punkového hnutí, chodila v černé – v kožené bundě, v černých kalhotách. Hledali jsme kontrast, a tím nejjednodušším protikladem k černé byla bílá. Přešli jsme od černé k bílé jen proto, abychom se lišili od většiny ostatních kapel. Ty se pořád drží černé. I dneska nové punkové kapely vypadají jako před dvaceti let., mají čerokýze a koženou bundou, což není moc provokativní. Když ses na konci sedmdesátých let přidal k punku, viděl jsi v něm něco velmi vzrušujícího, ale to už neplatí. Už není pravda, že v něm můžeš dělat úplně všechno, oblékat se, jak chceš. Kluci, kteří v něm pokračují, už nedělají nic nového, nemají žádnou představivost.

Přitahovalo vás násilí, které je hlavní tématem filmu?
Ne. Panují okolo toho zmatky, ukradli jsme jen image, líbila se nám estetika filmu, nebyli jsme přitahováni násilím, násilí nemáme rádi. Ani koncerty Adicts nejsou o násilí, je show, kde se můžete smát.

Proč používáte masky?
Vždycky jsme používali divadelní prvky, ale je v tom ještě jeden aspekt, nechci ho označit přímo za schizofrenický, ale něco je v mé psychice, že chci být někým jiným. V životě nejsem stejný jako na pódiu, mimo scénu, kde se chovám bláznivě, jsem velmi tichý a civilní.

Punk ale původně deklaroval, že máme být upřímní a nic nepředstírat.
Kapelu jsme taky nedali dohromady, abychom předváděli show. Začínali jsme jako běžná punková skupina. Byli jsem teenageři, kteří jsou zmítaní emocemi a při hraní v kapele nacházejí sami sebe. Neměli jsme žádnou image, jen jsem hráli písničky, ale zjistili jsme , že chceme dávat trochu víc. Nechtěli jsme jako všichni ostatní psát písně o situaci ve společnosti, o nezaměstnanosti v Anglii, jaké je to být rebelujícím teenagerem. Tím jsme si prošli, skládali jsme písně, které měly politické a společenské poselství, ale šlo nám o to, aby měly širší záběr a nenabízely jen jednu vizi nebo ideji. Nyní je to přirozeně jen o zábavě.

Ale natočili jste píseň Viva La Revolucion.
Jo, ale nebyli jsme revolucionáři, jen jsme chtěli komentovat situaci, která panuje při revoluci. Inspirovala nás situace, která nastala v některých jihoamerických zemích. Když přichází revoluce, cítíš se dobře, protože dochází ke změně a všechno vypadá snadné. Pocit, že věci budou lepší, je dobré si udržet co nejdéle.

Jak důležitá je pro vás vizuální složka koncertů?
Je klíčová, zkoušeli jsme jít všemi směry, jimiž jsme se jen mohli vydat, věnovali jsme se hudbě, divadelním prvkům i vizuálnímu ztvárnění. Přestože máme malý rozpočet, snažili jsme aby zvuk i obraz byl co nejlepší a nejpůsobivější. Zkouším zlepšit každý prvek show, protože výsledek pak působí lépe. Show je působivější, když se všechno blyští a třpytí. Možná je to trochu pošetilé, ale snažíme se vše udělat okázalé.


Cítil jste v začátcích vazby na další punkové kapely?

Doopravdy ne, inspirovali nás sice Sex Pistols a Clash, ale sami jsme dělali něco jiného, myslím, že jsme vždy byli sami sebou.

Připravujete něco nového?
Máme nové album, na které právě vymýšlím vokály. Mělo by vyjít do konce roku.
Kde jste hledal inspiraci při skládání písní pro novou desku? Stále u Kubricka?
Někdy se v textech ještě trochu vracíme k Mechanickému pomeranči, ale už tolik ne. Vychází to z nás, z toho, co cítíme, co nás zaujme, z toho, co nás napadne ve studiu.




Komentáře vypnuty